Adrenalin při parforsním honu teče proudem
Parforsní hony pořádané v dnešní době jsou až na výjimky simulací původních parforsních honů. Jde o jízdu na koních za smečkou loveckých psů, kteří sledují uměle založenou stopu. S Ing. Bořkem Bierhanzlem z Březnice na Příbramsku jsme hovořili o tom, jak tyto hony již 16 let organizuje.
V čem spočívá vámi pořádaný parforsní hon? Jak lze popsat základní princip?
Parforsní hon dnes již není lovem, jde v podstatě o sport. Je to sportovní jízda na koni vedoucí terénem, takzvaně cross country. Sám hon je přibližně dvacetikilometrová trať rozdělená do pěti až šesti úseků, v nichž jsou různé terénní překážky. Nakape se barva nebo jiná pachová stopa, na kterou se vypustí smečka psů a tu sleduje skupina jezdců – takzvaný lovecký lot. Tím se simuluje lov, při němž byla kdysi štvána zvěř.
Co je hlavním cílem takového parforsního honu?
Podstatou je zážitek z jízdy. Ten může plynout jak z překonávání překážek, tak z pozorování práce psů. Nemá to být dostih jako Velká pardubická, kde jde o to být v cíli první. Je to o tom užít si jízdu na koni a s tím spojený adrenalin – jak svůj, tak koní a smečky. Adrenalin je při parforsním honu všudypřítomný a jestli má někdo takové situace rád, tak na honu se ho vysloveně „lijí kýble“. Podle mě je to neopakovatelný zážitek. Pokud se podíváme do historie, například Niccolò Machiavelli píše ve své knize Vladař, že mladý panovník se má co nejvíce věnovat lovu, protože je to mírová příprava mladých šlechticů na válku. Parforsní hony vlastně napodobovaly jízdu lehké kavalerie. Ze své zkušenosti mohu potvrdit, že dostat doslova klackem přes hubu, se vám při jízdě lesem stává vcelku pravidelně…
Kdy a jak vznikl nápad pořádat parforsní hony v našich podmínkách?
U nás je děláme šestnáct let. Nápad vznikl asi rok předtím, když za mnou přišel jeden kamarád Jindřich Pokorný s otázkou, jestli bychom na našich pozemcích měli vhodné terény, kde by bylo možné tyto hony pořádat, a jestli znám někoho, kdo by se chtěl zapojit. Sám byl s hercem a milovníkem koní Václavem Vydrou na parforsním honu v Hessenhagenu v Německu a byl z něho tak nadšený, že si řekl, že ho zorganizuje také. Jsem z koňařské a myslivecké rodiny, odjakživa jsem se věnoval myslivosti a měl koně. Když jsem viděl parforsní hon a zvlášť, když jsem ho poprvé zažil v Irsku, byl jsem z něho úplně konsternovaný. Slovo dalo slovo a s Jindřichem jsme si řekli, že do toho půjdeme. První hon, který jsme uspořádali, byl dvoudenní – s jednou stopou u nás a druhou u Johannese Lobkowicze v Drahenicích. Rodina Johannese Lobkowicze byla na začátku patronem několika prvních ročníků v Drahenicích a Martinicích. V kulisách drahenického zámku probíhalo i slavnostní zahájení a ukončení honu. Asi před šesti lety se Johannes přestal do organizace zapojovat, takže od té doby vše uskutečňujeme již jen v Martinicích ve své režii. Johannes Lobkowicz se ale akcí nadále účastní jako aktivní jezdec.
Kdo stojí za pořádáním parforsních honů?
Podle tradice je pořadatelem pán honu a ten také hradí náklady. Z tohoto titulu hon organizujeme, respektive pány honu jsme já, Václav Vydra a Jan Vedral. Vše, co se týče technické přípravy akce, je na mně, včetně vytvoření stopy, zajištění ubytovacího a cateringového zázemí a tak podobně. Za roky, co se tomu věnuji, je to už docela rutina, nicméně stále jde o náročnou práci. Fungujeme jako rodinná firma, takže zapojuji i děti. Hlavně dcera bývá aktivní účastnicí coby stopařka.
